15. Poprvé
Poprvé
Relativně klidná noční, nic zásadního. Jsou dvě a půl hodiny po půlnoci, když zvoní pager. Porod+, plodová voda neodtekla. Plán je jasný - rychle tam dojet, rodičku naložit a co nejrychleji pádit do porodnice - je tam zázemí, které v sanitce prostě nemáme. Na místo jede i lékař, budeme tam však o několik minut dříve.
Před domem na nás čeká muž, pravděpodobně nastávající otec. Vybaveni batohem a porodnickou taškou ho následujeme do domu. Ještě zakládáme vstupní dveře, aby se za námi dostal i lékař. Ve výtahu se snažím zjistit podrobnosti. Četnost kontrakcí a stav plodové vody. Ticho, muž je z Maďarska, nerozumí, na co se ho ptám. Působí však klidným dojmem.
Vstupujeme do bytu. Křik. Na zemi na bílém koberci leží rodička s bolestivou grimasou. Na první pohled už plodová voda odtekla. Vypovídá o tom velký mokrý flek pod ženou. "Já už to nevydržím, už leze ven," vítá mě žena. Nastává velký stres. Porodíme tady, v obýváku. Doktor nikde.
V rychlosti zjišťuji podrobnosti o těhotenství. Termín porodu, polohu plodu, průběh těhotenství a o kolikáté těhotenství se jedná. Během toho kolega připravuje pomůcky. Deku, prostěradlo, savou popáleninovou roušku, speciální termoizolační folii pro novorozence, čepičku, infuzi. Díky soustředění potřebného materiálu v porodnické tašce, zabere příprava jen pár vteřin. Poprvé v životě otevírám porodnický balíček. Připravuji svorky a tkanici na pupečník. Rodička prodýchává poslední kontrakci. Přichází další. Jsme připraveni. Rodíme.
Objevuje se hlavička. Kontrakce končí, dítě se v porodních cestách krásně otáčí. Všechno běží jak má. Prsty zajíždím na krk dítěte a kontroluji, zda kolem něj nemá omotaný pupečník. Čekáme na další kontrakci. Během ní musíme porodit ramínka. Nejdřív jedno, pak druhé a dítě bude venku. Všechno se daří, dítě je na světě. Rychle ho sušíme, stimulujeme. Přichází lékař. Dítě začíná získávat tu správnou barvu. Oblékáme čepičku a dál stimulujeme tělo. Lékař kontroluje pupečník, nechává ho dotepat a pak nasazuje svorky a tkanici. Balíme dítě do připravené pleny a do izotermické folie - nesmí prochladnout. Teď už pláče. Pokládáme ho matce na hrudník a otec dostává nůžky. Odděluje svého syna od matky. Zvládli jsme to. Matka i dítě vypadají spokojeně. Rychlý telefon do porodnice a můžeme se přesouvat do sanitky. Tu kolega už naplno vytápí. Bude nám sice vedro, ale o nás teď nejde. Dítě musí zůstat v teple.
Cesta do nemocnice už je uvolněná. Z těla mi vyprchávají poslední zbytky adrenalinu a začíná mi docházet, co se to právě stalo. Poprvé v životě jsem rodil. Matka se tomu směje a oba se shodujeme, že to šlo hladce. Jsem za to rád. Je to obrovská zkušenost. Šok střídá upřímná radost. Do konce služby ještě chybí několik hodin, ale už teď vím, že se mi nepodaří usnout. A ten úsměv, kterého se nemohu zbavit, mi nějakou chvilku taky vydrží.
Relativně klidná noční, nic zásadního. Jsou dvě a půl hodiny po půlnoci, když zvoní pager. Porod+, plodová voda neodtekla. Plán je jasný - rychle tam dojet, rodičku naložit a co nejrychleji pádit do porodnice - je tam zázemí, které v sanitce prostě nemáme. Na místo jede i lékař, budeme tam však o několik minut dříve.
Před domem na nás čeká muž, pravděpodobně nastávající otec. Vybaveni batohem a porodnickou taškou ho následujeme do domu. Ještě zakládáme vstupní dveře, aby se za námi dostal i lékař. Ve výtahu se snažím zjistit podrobnosti. Četnost kontrakcí a stav plodové vody. Ticho, muž je z Maďarska, nerozumí, na co se ho ptám. Působí však klidným dojmem.
Vstupujeme do bytu. Křik. Na zemi na bílém koberci leží rodička s bolestivou grimasou. Na první pohled už plodová voda odtekla. Vypovídá o tom velký mokrý flek pod ženou. "Já už to nevydržím, už leze ven," vítá mě žena. Nastává velký stres. Porodíme tady, v obýváku. Doktor nikde.
V rychlosti zjišťuji podrobnosti o těhotenství. Termín porodu, polohu plodu, průběh těhotenství a o kolikáté těhotenství se jedná. Během toho kolega připravuje pomůcky. Deku, prostěradlo, savou popáleninovou roušku, speciální termoizolační folii pro novorozence, čepičku, infuzi. Díky soustředění potřebného materiálu v porodnické tašce, zabere příprava jen pár vteřin. Poprvé v životě otevírám porodnický balíček. Připravuji svorky a tkanici na pupečník. Rodička prodýchává poslední kontrakci. Přichází další. Jsme připraveni. Rodíme.
Objevuje se hlavička. Kontrakce končí, dítě se v porodních cestách krásně otáčí. Všechno běží jak má. Prsty zajíždím na krk dítěte a kontroluji, zda kolem něj nemá omotaný pupečník. Čekáme na další kontrakci. Během ní musíme porodit ramínka. Nejdřív jedno, pak druhé a dítě bude venku. Všechno se daří, dítě je na světě. Rychle ho sušíme, stimulujeme. Přichází lékař. Dítě začíná získávat tu správnou barvu. Oblékáme čepičku a dál stimulujeme tělo. Lékař kontroluje pupečník, nechává ho dotepat a pak nasazuje svorky a tkanici. Balíme dítě do připravené pleny a do izotermické folie - nesmí prochladnout. Teď už pláče. Pokládáme ho matce na hrudník a otec dostává nůžky. Odděluje svého syna od matky. Zvládli jsme to. Matka i dítě vypadají spokojeně. Rychlý telefon do porodnice a můžeme se přesouvat do sanitky. Tu kolega už naplno vytápí. Bude nám sice vedro, ale o nás teď nejde. Dítě musí zůstat v teple.
Cesta do nemocnice už je uvolněná. Z těla mi vyprchávají poslední zbytky adrenalinu a začíná mi docházet, co se to právě stalo. Poprvé v životě jsem rodil. Matka se tomu směje a oba se shodujeme, že to šlo hladce. Jsem za to rád. Je to obrovská zkušenost. Šok střídá upřímná radost. Do konce služby ještě chybí několik hodin, ale už teď vím, že se mi nepodaří usnout. A ten úsměv, kterého se nemohu zbavit, mi nějakou chvilku taky vydrží.
Krásné
OdpovědětVymazat