1. Kde jsem se tu vzal

Kde jsem se tu vzal

Byl rok 2012. Maturita hotova, přijímačky na vysokou splněny, berou mě. Od října budu studentem Univerzity Karlovy, Fakulty tělesné výchovy a sportu. Na obor Tělesná výchova a sport jsem se přihlásil, protože jsem celý život sportoval, hrál jsem tenis.

Ze začátku studium nebylo tak náročné, v prvním semestru nebyl problém. Pak ale přišla biochemie, psychologie a já začal trpět. Jak se blížil konec prvního ročníku, přemýšlel jsem, co budu dělat o prázdninách. Začal jsem se pídit po nějaké brigádě – no pídit – řekl jsem si, že bych chtěl dělat plavčíka, napíšu do nějakého bazénu a bude. Jelikož jsem byl v Praze necelý rok, jediné bazény, které jsem znal, byly bazény v Hostivaři a na Újezdě – oba patří „karlovce“. A tak jsem začal přemýšlet. Vybavil jsem si písničku „Když je v Praze abnormální hic“. V této písni se zpívá o plovárně v Praze čtyři Podolí. A tak jsem se podíval na internet, zda v Podolí nějaký bazén je. Našel jsem si kontakt a napsal e-mail, že bych měl zájem stát se plavčíkem.

Semestr končil a já věděl, že jsem v háji. Chybělo mi 6 kreditů – z biochemie a z psychologie. Zbýval mi poslední, třetí termín v září. Říkal jsem si, že se na to naučím a bude to dobré.

Prvního června jsem měl první službu v Podolí – jako pomocný plavčík – toho času jsem neměl plavčický kurz. Dostal jsem tričko, koupil jsem si píšťalku, šortky, do práce jsem jezdil na kole, opaloval se, hlídal a napomínal lidi především na tobogánu. A to všechno za peníze. Ideální léto. Jenže jak se postupně blížil podzim, bylo mi jasné, že pohoda končí. Učil jsem se a než jsem se nadál, byl zde třetí pokus na biochemii. Neúspěch. Končím. Došel jsem na studijní, požádal jsem o ukončení studia. Odevzdal jsem index, jsem nezaměstnaný. Podolí! Sednul jsem na tramvaj a pádil do bazénu. Domluvil jsem se s vedoucí, že jakmile budu mít hotový kurz plavčíka, tak mě zaměstná. Ihned jsem začal s přípravou a v říjnu bylo hotovo. Kurz byl úspěšně za mnou. Dělal jsem ho u vodní záchranné služby, nabídli mi, zda bych s nimi nechtěl jít na Vánoce zajišťovat závody otužilců. Souhlasil jsem. Během následujícího roku, kdy jsem pracoval v bazénu, jsem odsloužil na vodní záchrance téměř dvacet asistencí. Začalo mně to velmi bavit, a tak jsem začal zjišťovat, zda se tímto způsobem dá uživit.

Našel jsem si vyšší odbornou školu, která nabízela studium oboru zdravotnický záchranář, zjistil jsem, jaké jsou podmínky a jaké jsou přijímací zkoušky a odeslal jsem svoji přihlášku. Začal jsem trénovat – součástí přijímaček bylo i plavání – pro mě lehké.

Během mé pauzy ve studiu jsem si stihl udělat kurz Open Water Diver (potápění), Vůdce malého plavidla, Výcvik na záchranu osob z ledu a speciální výcvik na Záchranu z divoké vody.

Na začátku září jsem nastoupil opět do lavic. Opět jsem bojoval s biochemií, s psychologií, ale tentokrát úspěšně. Po třech letech studia mám svůj titul. Jsem diplomovaný specialista. Diplomovaný zdravotnický záchranář.