2. Nová šance žít

Nová šance žít

Včera vydatně sněžilo, a tak i přes to, že jsme v Praze, tu zůstaly nějaké zbytky sněhu ještě i dnes. Zima to nevzdává. Je mrazivé nedělní ráno, teplota se pohybuje kolem 5 °C, ale obloha bez mraků, svítí sluníčko. Přebrali jsme vůz po noční službě na základně na okraji Prahy. Na základně tu jsme čtyři posádky RZP (rychlé zdravotnické pomoci) a jeden vůz RLP-RV (posádka rychlé lékařské pomoci v systému rendez-vous). Vždy ráno si říkáme, kdo z nás čtyř dostane první výjezd, je to taková loterie.

Pípá pager, přichází SMS na služební telefon. „Jackpot je náš“ - jedeme my. Naši záchranářskou posádku dnes ještě doplňuje nová nastupující záchranářka, která je ještě v zácviku. Výzva zní: P1; SOMNOLENCE, M30, křeče + 156, venku. To znamená, že jedeme na nejvyšší prioritu 1, na místě je zhruba třicetiletý muž, který má změněný stav vědomí, má křeče a na místě je posádka městské policie. Pod slovem somnolence se může skrývat cokoliv – opilost (ebrieta), vysoká, nebo naopak nízká hladina krevního cukru (hyper/hypoglykémie), nízký krevní tlak (hypotenze), rozvrat vnitřního prostředí, dehydratace atd. Tito lidé nejsou v bezvědomí, po nějaké stimulaci (oslovení, zatřesení) se proberou, jsou schopni vám i odpovědět na otázku jednoduchou odpovědí a poté opět „odpadnou“.

Na místo události to nemáme daleko – zhruba 4 minuty cesty, během kterých přemýšlím, co nás na místě asi čeká. Důležité bude dostat pacienta co nejrychleji do vozu, kde můžeme zatopit a postupně ho zahřívat. Pokud takový člověk leží v tomto počasí na zemi, poměrně rychle ztrácí teplo a je pak ohrožen na životě.

Na navigaci dávám status „na místě“. Parkujeme 5 metrů od pacienta, vystupuju z auta a rovnou mířím k němu. Leží na zádech, na jediném kousku sněhu v okolí, zdá se býti dobře oblečen, z dálky je vidět, že dýchá, kolem úst má bílou pěnu a horní končetiny křečovitě sevřené na hrudníku. Přistupuji k němu a oslovením zjišťuji stav vědomí. Nic. Sahám na zápěstí, hmatám silný pravidelný pulz. Lehce s ním za rameno zatřesu a zatlačím. Nic. Je v bezvědomí, ale dýchá sám. Z dechu je poměrně dost cítit typický alkoholový zápach. Hlavou mi probíhá, jestli šel z hospody opilý, upadl tady a usnul? Jak dlouho tady leží? „Přivez nosítka“, volám na kolegyni. Společně s příslušníky městské policie přendáváme pána na nosítka, zajistit bezpečnostními pásy, zvednout a do auta. Od hlavy se ozývá divný zvuk, po nosítkách ke mně začíná stékat moč. Přestal dýchat, zástava. Zasunuli jsme s kolegyní nosítka s pacientem do sanitky, rychlé ověření stavu dýchání – resuscitujeme. Začal kolega, já beru telefon a volám dispečink. „Tady RZP, pošli tatru, resuscitujeme“. Věta o čtyřech slovech, víc není třeba, lékař jede. Napojujeme pacienta na monitor vitálních funkcí pomocí defibrilačních elektrod, zapínám defibrilátor na manuální mód, přerušit masáž, tisk, asystolie, pokračuji ve stlačování já, kolega chystá dýchací vak, masku, filtr, zaklání hlavu, přikládá masku, přestávám se stlačováním, dva plynulé vdechy a zase stlačovat hrudník. Kolega mezitím volá ještě znovu dispečink, informuje je o tom, že se jedná o spatřenou zástavu oběhu posádkou RZP, hlásí všechny informace o pacientovi, je podchlazený – budeme potřebovat ECMO, v sanitce ho pravděpodobně nenahodíme. Mezitím kolegyně chystá infuzi a veškeré pomůcky pro zajištění žilního vstupu. Další dvě minuty pryč, střídáme se, kolegyně „jde na hrudník“, já za hlavu, kolega píchá intravenózní kanylu. Podáváme adrenalin. Připravuji si pomůcky pro zajištění dýchacích cest. Dle kompetencí mohu zavádět supraglotické pomůcky – z našeho vybavení se jedná o laryngeální masku. Je to chlap, beru pětku, namazat gelem, připravit stříkačku se vzduchem, ještě dva vdechy přes obličejovou masku, otevřít pusu, zasunout laryngeální masku, cvaklo to, super. Nafouknout 45 ml vzduchu, filtr, napojit dýchací vak, přerušit komprese hrudníku, dva vdechy – paráda, hrudník se zvedá, fonendoskopem slyším vzduch v obou plicích. Stlačování hrudníku přerušujeme vždy už jen na analýzu srdečního rytmu, každé dvě minuty.

Přijíždí lékař. Zběžně ho informuji o vývoji situace, říkám jen to důležité. Nastavuje nám ventilátor, intubovat nebude. Napojuji ventilátor na laryngeální masku, snad to udrží, napojuji kapnografii (množství CO₂ ve vydechovaném vzduchu), vše je v pořádku. Volají z dispečinku. Čekají nás v kardiocentru na koronární jednotce. Z lékařského auta přináší řidič LUCAS – přístroj, pro mechanické stlačování hrudníku. Nožem pacienta vysvobodíme z veškerého oblečení, podsouváme pod něj desku, přicvakáváme LUCASe, zapínáme. Upevnit pacienta, zakrýt dekou, fólií, pořádně zatopit. Potíme se, ale pacient potřebuje teplo. Můžeme vyrazit. Stále každé dvě minuty provádíme analýzu rytmu. Během cesty se na EKG objevila křivka, ale jelikož nebyl hmatný pulz na krkavici, vyhodnotili jsme to jako bezpulzní elektrickou aktivitu srdce a pokračovali jsme ve stlačování a podání adrenalinu.

Jedeme 10 minut a už jsme v nemocnici.  Parťák to hnal na krev. Jde o čas, o tom žádná. Nacházíme se ve 23. minutě od zastavení oběhu. Připravujeme nosítka k transportu, vyrážíme na koronárku. Čeká nás tam připravený kardiologický tým, tak to má vypadat. Předáváme vedoucímu lékaři informace o našem postupu, podaných léčivech a stavu pacienta. Trvá to minutu. Mezitím připravujeme pacienta na překlad. Raz – dva – tři. Se všemi přístroji je na posteli. Teď začne „rozbalování“. Veškeré naše vybavení je třeba odpojit, sundat a nahradit vybavením nemocničním. Postupně se nám nosítka plní našimi věcmi, všechno šlape, jak má. Teď už je pacient jejich, my udělali maximum. Vracíme se do auta, čeká tam na nás spoušť, je vidět, že jsme bojovali, všechno se válí všude. Je potřeba to uklidit, vyčistit sanitku, doplnit pomůcky tak, abychom byli připraveni na cokoli. Trvá to čtyřicet pět minut, ještě musím napsat papíry, vytisknout, dojít pro razítko.

Jdu zpátky na koronární jednotku, ptám se lékaře, co udělali. Napojili ho na ECMO, v tu chvíli začal mít pacient spontánní srdeční akci. Také zjistili, že vstupní teplota pacienta byla 27 °C. Odcházím s dobrým pocitem, že vše šlapalo a povedlo se tak, jak mělo. S takhle podchlazeným člověkem nejsme v sanitce schopni udělat víc. Potřebuje napojit na mimotělní oběh, kterým ho pak lékaři mohou postupně zahřívat a čas pak ukáže, zda přežije, nebo ne.

O několik měsíců později nám přišla zpráva z nemocnice, že byl pán propuštěn domů bez neurologického postižení. Dostal novou šanci žít, mám radost, povedlo se nám to.