10. Den v sanitce – první část

Den v sanitce – první část

Devět dnů, osm služeb na záchrance. Dnes poslední a pak zasloužené volno. Přebírám si sanitku na stanovišti kousek od centra. Vlastně jsem si přebral jen telefon a pager a už mi volá dispečink. „V 6:30 sedá Kryštof sedmička, ventilovaný člověk, popáleniny na zhruba 50 % těla.“ To nám to pěkně začíná.

Na heliportu jsme včas. Ještě si stihnu udělat fotku, nad Prahou právě vychází slunce. Uklízím telefon, protože vzduch prořezává motor těžkého armádního Sokola. Vrtule se ještě točí a posádka helikoptéry už má nosítka venku. Jdou k nám. Vyjíždíme s těmi našimi, aby mohli rovnou pacienta naložit (armádní nosítka pasují do našich stolů). Cestou na popáleninovou kliniku se ptám lékařky na podrobnější informace. Mladý muž kopal kabel. Pod proudem. Asi 45 % povrchu těla má spálený. Předání je rychlé a hned na zraněném začne makat tým osmi zdravotníků. Chvíli se díváme a pak se vracíme k sanitce.

Vrtulník odletěl a my jedeme na základnu. Mám tam ještě snídani. Tu nestíhám dojíst, protože jsme vysláni k mladé slečně. Bolí ji břicho, je jí nevolno. Po rychlém důkladném vyšetření odjíždíme na dětskou chirurgickou ambulanci. Cestou ještě volám matce slečny a informuji ji o tom, co a jak bude následovat. Bude potřeba, aby do nemocnice co nejrychleji přijela.

A jsme zase na základně. Do služby nastupují další posádky a postupně je dispečink posílá k případům. Na základně jsme už zase sami, a tak přišla řada i na nás. Bezvědomí++. Koukám na mapu – lékař pojede přes půl Prahy. Během jízdy nám dispečink oznamuje, že resuscitují po telefonu (TANR). Beru monitor a batoh. Kolega bere kyslík. Vcházíme do domu. Už od prahu slyším hlas operátorky z telefonu, přes který dává pokyny pro poskytnutí první pomoci, v tomto případě neodkladné resuscitace. Resuscitujícího zastavuji, děkuji mu, kontroluji dýchání a pokračuji ve stlačování. Mezitím si napojujeme pána pomocí multifunkčních elektrod na monitor EKG. První analýza – asystolie. Pokračujeme dál. Přijíždí lékařka, provádí intubaci, napojuje pána na ventilátor, kolega píchá kanylu, já stlačuji hrudník. Tečou ze mě potoky potu.

Po 35 minutách usilovného snažení lékařka rozhoduje o ukončení resuscitace. Odchází rodině vysvětlit, co bude dál. My postupně pána odstrojujeme, přikrýváme dekou. Balíme všechny přístroje, otevíráme okno, potichu odcházíme. Volám na dispečink, prosím o krátkou pauzu na sprchu.

Akorát oblékám čistou uniformu, když mi volá dispečink. Mají pro nás další práci. Napadení. A tak zase vyrážíme. Mladá žena dostala úder pěstí do hlavy. Jedná se o ženu užívající drogy, do nemocnice s námi nechce. Abych jí mohl dát podepsat negativní reverz, potřebuji vědět, zda není pod jejich vlivem. Dýchá policistům do alkotestu a následně jí policistka vytírá ústa pro test na přítomnost drog. Je čistá. Poučuji ji, opakovaně ji vše vysvětluji. Se vším souhlasí, podepisuje reverz, odchází. Na výjezdu jsme strávili přes 40 minut. Uzavírám dokumentaci a hlásím se dispečinku. Oznamuji jim jméno, rok narození napadené a vracíme se na základnu.

Před obědem ještě stihneme pátý výjezd. Jsme zavoláni do hotelu. Měla by se zde nacházet žena, která potřebuje naši pomoc. Jedná se o japonskou turistku. Dle sdělení recepčního má žena zvýšenou teplotu, je oslabena a hotelový lékař se může dostavit až pozdě odpoledne. Hovořím rovnou anglicky, dostává se mi lámavé odpovědi. To je v podstatě vše, co si s nemocnou povíme. Ona, ani přítomná matka neumí anglicky, pouze japonsky. Doslova rukama a nohama zjišťuji alespoň nějaké informace. Vysvětlit jim, že ode mě dostanou fakturu za výjezd posádky záchranné služby, je nemožný úkol. Ženu i s její matkou odvážíme na interní ambulanci nedaleké nemocnice.

Je poledne. Jedeme na základnu, zkusíme dostat něco teplého do žaludku. Čeká nás ještě perný den.

… konec první části.