3. Není malých výjezdů

Není malých výjezdů

Dnes s kolegou a bývalým spolužákem sloužíme noční službu na stanovišti, které leží na dohled samému centru Prahy. Máme za sebou první výjezd, očekáváme, že se nezastavíme. Teplé jarní večery jsou ideální příležitostí pro pořádání party, náplavka praská ve švech. Vracíme se na základnu, doplňujeme auto, abychom měli vše potřebné a v dostatečné zásobě. Ohříváme si večeři, díváme se na zprávy, zatím klid.

21:04 pípá pager, zvoní telefon. Ostrý zvuk zvonění doplňuje text výzvy – nástupiště metra, muž 70 let, po kolapsu. Během minuty jsme u auta, odpojit kabel, nastartovat, ohlásit se dispečinku, vyrážíme. Za tři minuty jsme na místě. Bereme monitor s defibrilátorem, výjezdový batoh a schodolez. Míříme po eskalátorech do stanice metra. Nástupiště je velké, naštěstí lidé na nás mávají a přivolávají na místo události. Telefonicky asistovaná první pomoc (TAPP) zafungovala dobře – pán leží na zádech, je při vědomí, u něj klečí žena, kontroluje, zda pán dýchá, povídá si s ním. Kulisu samozřejmě dotváří i množství „čumilů“, kteří nemají odvahu pomoci, ale pozorovat a natáčet si naše počínání, to dovedou.

Přistupujeme k pánovi, představujeme se mu, zjišťujeme, co se stalo. Kolega, dnes „léčí“, si bere pacienta. Já, pro dnešek řidič, se vyptávám zmíněných „čumilů“. Pouze jeden je mi ochoten a schopen přesně popsat, co se před naším příjezdem dělo. Předávám zjištěné informace kolegovi, v rychlosti ještě koukneme pánovi na hlavu, která ho bolí, palpačně vyšetříme tlak krve, přístrojem pak saturaci krve kyslíkem a rychlost srdeční akce. Pomáháme pánovi do sedu a pak na schodolez. Transport do vozu je svižný, parkujeme hned u vstupu do metra. Dáme pána na nosítka a do sanitky. Namotat manžetu, nasadit pulzní oxymetr, nalepit EKG. Pán udává, že je diabetik, proto nesmíme zapomenout ani na změření krevního cukru. Na EKG je mírná tachykardie, rychlá srdeční akce, která se může projevit například u zvýšené teploty. Teplota změřena, je zvýšena. To teď ale nehraje roli. Začíná detektivka. S každým dalším výsledkem měření, fyzikálního vyšetření, dotazem a odpovědí získáváme střípek skládačky a postupně se nám vytváří stále jasnější obraz o pánově stavu.

Má vysoký tlak, tachykardii, mírné změny na EKG související pravděpodobně s vysokým tlakem a tachykardií. Velmi ho bolí hlava, má tam bouli, nikde žádná krev. Nenacházíme na něm žádné známky lateralizace (oslabení jedné poloviny těla). Uvádí, že užívá léky na ředění krve. Zajišťujeme žilní vstup, napojujeme infuzi, necháváme pomalu kapat. Ještě jednou přeměřit fyzikální funkce a naše práce je pomalu u konce, pro pána teď více udělat nemůžeme, zbývá už jen transport. Kolega dopisuje papíry, já mezitím zabezpečuji pacienta bezpečnostními pásy, přikrývám ho dekou, usedám za volant. Vyrážíme na úrazovou ambulanci. Tam předáváme veškeré informace lékaři, překládáme pána na nemocniční lůžko, odcházíme. Máme hotovo, ještě uklidit sanitku a jsme připraveni na další výjezd. Pán ještě volá manželce, že upadl a praštil se do hlavy, tak aby věděla, že je v nemocnici. Nikdo z nás netušil, že je to naposledy, co spolu mluví.

Po službě se od kolegů dozvídáme, že pána nad ránem akutně převáželi do jiné nemocnice, protože začal závažně krvácet do mozku, byl v bezvědomí, na umělé plicní ventilaci, na silné podpoře krevního tlaku léky a jeho stav byl kritický.

Jak by řekl můj kamarád: „Není malých výjezdů.“